Jan Evangelista Purkině
Životopis
Jan Evangelista Purkyně se narodil 18. prosince 1787 v Libochovicích. Otec byl správcem libochovického šlechtického panství. Když bylo Janu Evangelistovi šest let, jeho otec zemřel. V jedenácti letech Purkyně odešel za vzděláním k piaristům (konkrétně na piaristickém gymnáziu v Mikulově) ,ve dvaceti však z řádu odešel. Živil se jako vychovatel v šlechtických rodinách, jeden z jeho zaměstnavatelů nasměroval Purkyňův zájem směrem k lékařství. Už v prvním ročníku pražského studia mu ve Vídni vyšla první báseň Orážení obrazu bez konce. Doktorskou práci O zření v ohledu subjektivním obhájil roku 1818 a stal se asistentem na pražské lékařské fakultě. Pro vlastenecké názory se ale marně ucházel o profesuru. Teprve na mocnou přímluvu Goethovu, který také studoval proces vidění, byl angažován na univerzitu mimorakouskou, do tehdy pruské Vratislavi. Tam roku 1832 získal výkonný mikroskop, dogmatický přístup nahradil experimentálním. Svůj nejvýznamnější objev prezentoval Purkyně na sjezdu německých přírodovědců a lékařů v pražském Karolinu roku 1837, kde mezi prvními na světě přisoudil buňkám jejich stěžejní význam pro život. Ve Vratislavi mu na choleru zemřela manželka a obě dcery, zbyli mu dva synové, z nichž vynikl malíř Karel. Tam také odváděl tvrdou badatelskou práci, která z něj činí zřejmě nejfrekventovanějšího eponyma české vědy: Purkyňova vlákna v srdci, Purkyňovy buňky v malém mozku, Purkyňovy obrázky (vnímání světla okem), Purkyňův jev (vnímání barev okem) a řada dalších po něm nazvaných útvarů a jevů. V práci O spánku, snech a stavech příbuzných z roku 1857 Purkyně zdůraznil osvěžující a léčivou funkci snů pro duševní rovnováhu. Předjímá tím budoucí Freudovy úvahy o snu, ale i Jungovu teorii kompenzační funkce snu. Ve stati Individuální duševní ústroj člověka (1864-1866) Purkyně rozlišil dvě hlavní metody zkoumání lidské psychiky - antropologickou, která zkoumá souvislost duševních zvláštností s tělesnými, a psychologickou, jež je založena na vlastní vnitřní zkušenosti, na sebepozorování. Třetí možností je fenomenologická metoda, která hledá souvislosti mezi výjevy duševního života. Jako jeden z mála českých vědců přijal ve své době Darwinovu evoluční teorii, což svědčí o jeho otevřenosti. Roku 1850 se Purkyně vrátil na pražskou lékařskou fakultu. Založil fyziologický ústav, nad výzkumem už ale převládala činnost organizační a buditelská. Stal se členem londýnské Královské společnosti, vídeňské a pařížské akademie věd, poslancem zemského sněmu a nositelem Leopoldova rytířského řádu. 1853 vydával přírodovědný časopis Živa, který vychází dodnes. Purkyněho lze považovat i za průkopníka v oblasti animovaného filmu. V roce 1861 nechal podle svých nákresů vyrobit kotouč zobrazující animovanou sekvenci práce lidského srdce. Je to první známý případ užití této techniky (považované v té době za zábavnou hračku) pro výuku vědeckého oboru. V Praze žil a zemřel ve Spálené ulici, což připomíná pamětní deska poblíž stanice metra Národní třída. Pochován je na vyšehradském Slavíně. Purkyňovo jméno nesla v letech 1960-1990 brněnská univerzita (dnes fungující opět pod původním názvem Masarykova univerzita. Roku 1991 vznikla pod názvem Univerzita J. E. Purkyně v Ústí nad Labem přejmenováním někdejší Pedagogické fakulty nová česká univerzita. Později byla rozšířena, dnes má sedm fakult. Purkyňovo jméno nese také Česká lékařská společnost Jana Evangelisty Purkyně.
Kotouč zobrazující animovanou sekvenci práce lidského srdce.
V řadě vynálezců a předchůdců kinematografu má své čestné místo i český fyziolog Jan Evangelista Purkyně (1787–1869). Sestrojil, již ve čtyřicátých letech 19. století, přístroj zvaný kinesiskop, kde poprvé uplatnil rotační uzávěrku, dodnes užívanou. Kolem roku 1861 zavedl krokový posuv obrázkové série. Na sklonku života se Purkyně pokoušel zachytit pohybové fáze fotografickou cestou, jak je vidět na kotoučku s vlastním vědcovým portrétem. Přísluší mu i další prvenství: předváděl vědcům a posluchačům “tepající srdce” a “krevní oběh”.
Památník J.E Purkině
Objevy Jana Evangelisty Purkyně
Subjektivní zrakové jevy (1818-1825)
Postup objektivního vyšetřování oka (1823)
Využití reflexních obrázků k měření zakřivení rohovky. Ukázal i možnost pozorování očního pozadí zaživa.
Vyšetřování kožního povrchu (1823)
Fyziologická praxe (1823)
Zdůraznil význam konstituce v lékařství, s níž souvisí rozdíly i mezi zdravými jedinci, a nutnost individualizace ve vyšetřování a v posuzování nemocných.
Závrať, držení těla, udržení rovnováhy (1820-1827)
Zkoušení léků - fyziologická farmakologie (1820-1829)
Purkyně začal již jako medik zkoušet účinky léků sám na sobě. Zdůraznil význam pokusu na vlastním těle na rozdíl od pokusu na zvířeti, zvláště u léků, které působí na psychické a smyslové funkce.
Studie sluchu (1824-1826)
Vývoj slepičího vejce před líhnutím (1825-1830)
Ústrojnost rostlin (1828-1830)
Fyziologie lidské mluvy (1827-1865)
Purkyně rozlišil fonační ústrojí (hrtan) od rezonančních prostor. Pokusil se o třídění hlásek z hlediska artikulačního a akustického na základě pokusů konaných na sobě samém. Načrtl možnosti využití získaných poznatků ke zdokonalení řeči a napravování řečových vad. Napsal práci z oboru fonetiky, jejíž rukopis se ztratil v berlínské akademii a byl nalezen až v roce 1960.
Vnímání prostoru a pohybu (1827-1853)
Purkyně rozlišil subjektivní a objektivní zrakový prostor. Znázornil pohyb pomocí tzv. kinesiskopu, který sám dále zdokonaloval (předchůdce kinematografu).
Mikroskopická skladba živočišných tkání (1832-1845)
Embryologie (1825-1837)
Identifikoval jádro savčího vajíčka s vesicula germinativa vajíčka ptačího.
Studoval mikroskopický vývoj kostí, zubů a pohlavních orgánů.
Řasinkový pohyb (1833-1836)
Trávení in vitro (1835-1837)
J.E.Purkyně identifikoval jako hlavní látku podporující trávení kyselinu chlorovodíkovou (solnou, HCl).
Funkční morfologie (1839-1845)
Mezi hlavní Purkyňovy práce patří studium průběhu svalových vláken v srdci a v děloze (těhotné i netěhotné) s ohledem na mechanický účinek jejich stahu a objev zvláštního druhu vláken v srdci pod endokardem.
Oběh krve a dýchání (1843-1845)
Purkyně popsal princip, jakým v srdci probíhá sání krve
Rozlišil dvě metody lidské psychiky (1864-1866)
Purkyně rozlišil dvě hlavní metody zkoumání lidské psychiky - antropologickou, která zkoumá souvislost duševních zvláštností s tělesnými, a psychologickou, jež je založena na vlastní vnitřní zkušenosti, na sebepozorování.